Tak jsme se Krakena nemohli dočkat, až se přehoupl rok do nového a my si pro něj na Tři krále konečně jeli. Snaha se sejít v 9 nových majitelích najednou na předání 9 štěňat se vydařila téměř stoprocentně. Předali jsme si mezi sebou kontakty, abychom s každou blbostí neotravovali ať už majitelku mamky štěňat nebo majitelku chovatelské stanice S divokou krví, odkud Kraken pochází. A pak už jsme vyrazili na cestu do Prahy, nového Krakenova domova.
Jak jsme si ho dovezli domů, začal kolotoč. A ten se ani teď po půl roce společného soužití nějak ne a ne zastavit.
Teď mě asi všichni rodiče budou proklínat, ALE... to mi chcete říct, že s miminem to je ještě horší? A vážně to je vůbec možný, aby to bylo ještě náročnější? Upřímně se mi tomu ani nechce věřit. Protože kdyby to byla pravda, tak kdy spíte? Kdy se myjete? Jak vaříte? A panebože, jak to zvládáte přežít a každý ráno vstát aspoň z postele? Po tom, co jste byli několikrát za noc vzbuzeni a po tom, co jste měli šanci vždy na pár minut upadnout do lehkého spánku (s přibývajícími dny spíš do kómatu).
A jak to naše sbližování probíhalo?
Michal si vzal první týden dovolenou, aby to Krakenovi se společným sžíváním ulehčil. Rozhodli jsme se, že budeme spát zprvu s Krakenem v posteli, aby s námi rychleji navázal vztah. Celý první den Krakoušek prokňučel. Přece jen žil dlouho jen s 8 sourozenci, mámou a babičkou. Teď tu najednou měl dva tvory, co jako psi nevypadají.
První dny jsme mu vysvětlovali pití z misky, jezení a ukazovali mu, kde má svůj domeček (názorně, sami jsme si tam lehali:)). Snažili jsme se ho všemožně zabavit, učit nové věci a také chodit co nejvíce ven. Nejen proto, že Kraken čůral skoro nepřetržitě, ale taky aby si zvykal na venkovní prostředí, lidi a socializoval se. S tím chozením jsme si opravdu užili. Ráno po probdělé noci, jsme vždy vstali, snažili se proskákat přes Krakenovu noční toaletu a vzít ho honem ven. Nutno podotknout, že Michal s ním chodil ven i v noci. Jenže když to bylo třeba 3krát a ráno byly doma stejně další loužičky, tak zkoušíte další věci a hledáte, která na něj bude fungovat. Taky to trochu možná byla rezignace a doufání, že až tohle psí mimino vyroste, tak se to zlepší. Nechce se mi ani věřit těm historkám, že nové štěně vydrží i několik hodin si nedojít, nebo si od druhého dne samo říká o venčení. Jestli takové doma máte, tak to minimálně nemůže být československý vlčák. A pokud to je čévéčko, tak nám to radši neříkejte. Museli bychom vám to závidět.
Ale hlavně je to samozřejmě i kupa radosti, roztomilosti a lásky. Třeba když nostalgicky koukáme na fotky, jako je tahle. Kraken jí poprvé u nás doma ze své misky. ☺ Konkrétně jde o mleté maso, kosti a okurku. Tenkrát se dal ještě vyfotit, protože nevěděl, jak se s tím poprat a jestli to chce vůbec jíst. Teď je to spíš tak, že než se sehnete pro foťák, tak je miska prázdná.
Ale abyste věděli, že stojí za to si takového domácího mazlíčka pořizovat, bude příště článek o trochu míň zoufalý. Protože pejsek (a obecně zvířátko) vás naučí mnoho nových podob lásky. Takových o kterých jste dříve ani netušili.
Vaše Martina s Michalem a Krakenem